sobota 17. listopadu 2012

Recenze: Glitch

Autorka: Heather Anastasiu
Knižní série: Glitch #1

Čteno v: Angličtině
Hodnocení: ★★☆☆☆

Anotace:
Ve Společnosti neexistuje žádná bolest ani války. Implantované počítačové čipy drží lidi od ničivých emocí a myšlenky jsou nahrazeny vysíláním sítě Článku.
Když začne mít Zoe poruchy (neboli "závady"), tak najednou začíná mít své vlastní myšlenky, pocity a identitu. Jakékoliv anomáli musí být okamžitě nahlášeny a opraveny, ale Zoe má tajemství tak temné, že kdyby ji chytili, tak by to pro ni znamenalo okamžitou deaktivaci: její závady jí poskytly nezvladatelnou telekinetickou sílu.
Zatímco se Zoe snaží kontrolovat své schopnosti a zůstat skrytá, tak potká další Závadné, včetně Maxe, který dokáže měnit svou podobu a Adriena, který má vize o budoucnosti. Díky oboum klukům se Zoe setkává s pocity, které jsou pro ni úplně nové. Spolu musí tahle rozrůstající se skupina Závadných zjistit, jak se osvobodit od rukou Společnosti, které je ovládají, než je chytí a deaktivují, nebo něco horšího.

Recenze může obsahovat spoilery.
Zoel již od narození žije ve Společnosti - v podzemní komunitě lidí, kterým je už od narození implantován čip a oni díky tomu necítí žádné emoce. Protože právě emoce zničily svět na povrchu, který je teď kvůli jaderným válkách toxický a nikdo by tam nepřežil. Jenže potom začne být Zoe (jak si říká) Závadná. A než se může rozhodnout, zda by měla svou anomálií nahlásit nebo ne, potom ale potká tajemného Adriena, který ji už od začátku přitahuje, a zjišťuje věci, o kterých neměla ani potění.

Podívejte se na obálku. Přečtěte si anotaci. Znovu se podívejte na obálku a znovu si přečtěte anotaci. Kniha zní úžasně, že? Mně alespoň teda úžasně zněla, když jsem si, celá natěšená, Glitch pořídila. Jenže jak už to bývá, občas člověku holt opravdu hodně ujede ruka a vy skončíte tak, že čtete knihu, kterou byste v tu chvíli nejradši nečetli.

Abych začala hlavní postavou - Zoel, neboli Zoe, jak si ráda říká, mi ze začátku připadala celkem v pohodě. Vlastně, celá kniha mi ze začátku připadala v pohodě. Nad některými Zoeinými myšlenkami se člověk mohl pozastavit a popřemýšlet, jak by se v její situaci cítil. Alespoň pro mě to tak bylo. Jenže čím víc jsem se do knihy (s postupně čím dál většími obtížemi) dostávala, tím stoupala míra, s jakou mě Zoe iritovala. Neustále ze sebe dělala chudinku, pořád vyváděla, že je Závadná, že se musí jít nahlásit a věřte mi, že tohle rozhodně není něco, co bych chtěla po takových hezkých 200 stránek z 300 číst.Nemluvně o tom, že nějak inteligentní taky zrovna nebyla.

Ani Adrien mi nepřipadal nijak úžasný - prostě jen normální (teda, vyjma té barvy jeho očí, která měnila odstíny od zelené až po akvamarínové, což je podle autorky evidentně modrá barva, ne zelenomodrá) a ani jeho vztah se Zoe jsem absolutně nechápala. Potkají se, utečou spolu a hned za pár hodin se do sebe oba zamilují. A to, prosím, není spoiler, protože se to všechno odehrává v prvních 100 stránkách knihy. Nemluvně o tom, že se neustále nečemu smáli a já si jen říkala, co je tu sakra k smíchu, vždyť ani neřekli nic vtipného. Opravdu, na ty chvíle, kdy se smáli a přitom situace ani vtipná nebyla, by se dala udělat jedna z těch picích her. Něco jako kdykoliv zemře v Game of Thrones jedna z postav. I ty jeho nadávky typu godlam'd jsem nesnášela.

Navíc jsem pořád musela přemýšlet, proč si autorka dávala takovou práci s vymýšlením nových výrazů pro slova jako god damn it, ale jinak postavy mluví úplně stejnou angličtinou? I Adrienův dar mi připadal značně nedomyšlený - podle všeho vždy vidí, když se má něco stát, ale hlavně, že když na něho se Zoe zaútočilo stádo velice nebezpečných krys, tak to evidentně neviděl, ale to bylo v pořádku. Adrienův dar jaksi fungoval/nefungoval, či bylo jeho nefungování zjištěno, jen ve chvílích, kdy se to autorce hodilo do krámu.

Ani druhá mužská postava, Maximin (neboli Max - to je další věc, co jsem na knize absolutně nechápala - proč autorka proboha dávala postavám taková zdelšená jména, když je nakonec ani nepoužívali?) se mi vůbec nezamlouvala. Takového blbce už jsem pěkně dlouho neviděla a nesnášela jsem každý řádek, ve kterém byl zmíněný. Nejdřív na Zoe křičí, potom i vyhrožuje a jen co se dohádají a on odejde, tak se pro něho ona ještě cítí špatně, že ho naštvala. Zastřelte mě někdo. A to nejhorší? Z toho konce jsem měla dokonce dojem, jak kdyby autorka zamýšlela, ať ho máme rádi. Promiň, Heather, tudy u mě vlak nejede.

I celý děj mi připadal neuvěřitelně směšný a protkaný nejrůznějšími klišé, až se divím, že jsem tu knihu vůbec dočetla. Opravdu, kdybych neměla averzi proti dávání knihám jednu hvězdičku, tak by ji tahle kniha s radostí dostala. Ani nedokážu říct, kolikrát jsem vůbec musela koulet očima, jak moc mě Zoe iritovala a její vztah s Adrienem vůbec nebavil. Rozhodně to není kniha, kterou bych někomu doporučila. Dovedu pochopit, co se na ní lidem líbí - některé myšlenky v knize jsou i dobré, to uznám. Kromě nejrůznějších filozofických řečí toho ale kniha, alespoň pro mě, nemá tolik co nabídnout.

3 komentáře:

  1. Dobře jsem se u té recenze pobavila :D

    OdpovědětVymazat
  2. Podle anotace mi to připomíná film Equilibrium. Tak pokud ho neznáš, tak si s ním sprav chuť. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc se mi tvá recenze líbí, je opravdu čtivá. Sice mám na knihu úplně jiný názor (podle mě byla kniha skvělé a příběh se mi moc líbil), ale vždy mi připadá hrozně zajímavé číst i recenze s opačným názorem. :)

    OdpovědětVymazat